Že to nebyla čirůvka, nýbrž závojenka, seznala jsem podle žlučníkového záchvatu.
Největší škodou na použitých surovinách čítala zejména dvě vejce, což mi připadalo jako cena větší než ta utrpěná na mém zdraví.
Z šetřivosti a paličatosti jsem z usmažené, prudce jedovaté houby, každý den po pár soustech ujídala. Dost na to, abych trpěla, ale ne dost na to, aby mě zabil jed. "Přece to nevyhodím."
Po týdnu jsem houbu snědla celou a pro sebe hrdě prohlásila: "Vyhrála jsem."